Velikonoce v Maštalích

Velikonoce jsem v Toulovcových maštalích už jednou trávil, s Vandou, zmetíkem, Dudlou, Vojtou a Čikim, myslím v roce 2001. Od těch dob vím, že je to jedno z nejkrásnějších míst v okolí, kam se dá v dubnu vyjet. Ale ono by vlastně bylo v této pohnuté době asi hezyk kdekoliv daleko od lidí.

Po mnoha letech jsme letos barvili na Velikonoce vajíčka. Využil jsem své znalosti voskové batiky po babičce a zkusili jsme to rovnou trojbarevně.

Znaven malováním vajec, v pátek jsem usnul v motorovém vozy řady 814 ve směru Borová u Poličky.

První noc jsme zatábořili ještě daleko před Maštalemi, kousek od Borové.

Prvosenka ranní.

V rybníce Zimka bojovaly stovky žabáků o to, kdo oplodní žabice. Souboj o život a na život. A taky na smrt, protože samci některé samice při souboji omylem utopí.

V bezejmenném rybníce opodál už je vymalováno. Spokojený pár si kuňká ve vodě vyhřáté jarním sluncem.

Nevrlý pohled Doubravky, když zdržuji s hledáním klubovního nápisu vyrytého do skály.

Tady je. Tuším z roku 2003. Autory jsou kamarádi z našeho 143. KBS Orion, já jsem na výpravě zrovna tehdy nebyl a nápis mně ukázali až o mnoho let později.

Kousek před Městskými maštalemi padá soumrak bledý.

Táboříme pod jedním z převisů, vaříme na ohni a k dokonalé harmonii chybí snad už jen kytara.

Nedělní ráno je třpytivé. Procházíme Borem u Skutče, kde nechaly nezbedné děti na silnici pohozené křídy, a rozhodujeme se, že půjdeme po červené značce tak dlouho, dokud nás to bude bavit. Není, kam spěchat - zítra je Velikonoční pondělí.

Roušky jsou všude. Roušky útočí. Roušky nás milují a chrání.

Cesta údolím Novohradky je překrásná a tak kilometry ubíhají samy od sebe. Odpoledne procházíme kolem statku U Prokopů a dále k osadě Bílý Kůň.

Město Luže jsem dosud vůbec neznal. Snad proto, že do něj nevede železnice a o víkendech sem vlastně nejezdí ani autobusy. Rolf zde před covidem plánoval udělat setkání táborníků Bobří stopy, ale to už se asi nepodaří. Nicméně je to město velice zajímavé a s kultivovaným okolím - přicházíme cestou, která by se skoro dala nazvat bukovou alejí.

Zasloužená zmrzlinová odměna po třech dnech strádání s nedostatkem jídla v tornách.

Poutní kostel Panny Marie Pomocnice křesťanů je vskutku monstrózní.

Ale pomocnice je asi bezmocná. Lze brát zákaz používání svěcené vody v pandemii za důkaz neexistence Boha?

S hledáním místa na spaní jsme si tedy museli pomoct sami. Letitá vandrácká intuice nás zavedla pod střechu tohoto stylového příbytku, kde jsme přečkali i jarní deštík.

V Luži je překvapivě mnoho zajímavých míst a věcí. Jedno dopoledne nám nemohlo stačit. K těm nejlepším patří rodinka ondater (podle místních nejde o nutrie), které se kvůli Doubravce málem utopily.

Taky stínadleské uličky tu mají jisté kouzlo.

Doprava je ale v Luži horší než špatná. Během svátků z třítisícového města nejede nic. Jediný spoj. Nezbývalo nám tedy, než pokračovat - tentokrát už méně zajímavou krajinou - do staré známé Skutče. Tady se nám naskytl u kostela Božího těla z roku 1392 zajímavý pohled. Kdo je mnich držící na rukou dítě? A kdo je dítě držící se na rukou mnicha?

Železniční stanice Skuteč se pro nás stala branou zpět do normálního světa plného lidí se zakrytými ústy a nosem. Ještě, že ty lokálky máme!